USA 2011 - Výlet na Zapadní pobřeží

USA 2011 - Výlet na Zapadní pobřeží

Cestovní horečka stoupá spolu s blížícím se odletem do Detroitu. Letos máme přírůstek, k naší již skoro obvykle tříčlenné sestavě (Ondra, Radka, John) jsme přibrali staré děti alias hraboše alias moje rodiče. Den před odletem nám sice nejde zarezervovat sedadlo, ale ani to nás neodradilo, a tak už právě teď letíme nad Kanadou,...

...namačkaný po dvou za sebou v prostřední řadě a sousedem na každé straně. Ani telefonáty do cestovní agentury fly4less.cz, ani emailová stížnost s tím nic nezměnila, natož pak maminky falešné předstírání, že má narozeniny a tudíž by jí mohli nechat misto u okýnka. Kromě tohoto nedostatku však šlo vše ostatní celkem dobře, chvilku napětí si staré děti protrpěly, když mě s Radkou nechtěli Nedrlandi kvůli starším, ale stále platným vízům pustit v Amsterdamu do letadla, a tak se táta už viděl, jak sedí za volantem a brázdí křížem krážem americké dálnice a velkoměsta.
Tak tohle mi nedá a musím zapsat, že jsme před příletem v letadle dostali k výborné pizze slušnou porci vanilkové zmrzliny s čokoládou. Nevím, jestli je to obvyklé, nebo to bylo na tu oslavu maminčiných narozenin, ale bylo to fajn.
Letadlo dorazilo včas, chvíli zabrala fronta u imigračního úředníka, ale po zodpovězení všech dotěrných otázek nás nakonec pustil. Chyběl nám jeden kufr, takže rovnou na reklamace a pak teprve vytoužené setkání s trpělivým Johnem. Auto jsme si rezervovali předem na webu autopujcovnalevne.cz za bezkonkurenční cenu.

 

 

U Johna nás čekalo milé překvapení - Jackie s Katie nás uvítaly s připraveným gulášem a výborným zmrzlinovým dortíkem. Ještě jsme si připili na shledání a šťastnou cestu a pak jsme odpadli a zařezávali jak zákon káže až do 7 do rána, tedy 13.00 středoevropského času.

 

05.06.2011
Z letiště volali až asi v 8, že kufr dorazí po obědě. Čili jsme se v klidku najedli a ještě přebalili a pak vše nacpali do auta.

 

Celkem se to tam vešlo a až do první zatáčky to také vše bylo krásně srovnané, když pak Radce spadly na hlavu všechny spacáky, deky a polštáře. Ale přežila to, a tak se s ní občas vzadu na samotce střídáme, aby také něco viděla. Přejíždíme stát Michigan, pak Indianu...

 

 

… a ještě skoro celé Illinois a večer dorážíme do pěkného kempu, dáváme si zasloužené polévky Maruchan a opět jako polena spíme až do rána.

 

06.06.2011
Budíček John nás probudil už v půl šesté ráno, ale už bylo celkem světlo a díky těm časovým posunům, které nám prodlužují den, jsme moc neprotestovali a vyrazili. Dnes musíme přejet celkem rovné a ne moc zajímavé státy Iowa a Nebraska, abychom se dostali ještě k večeru do Colorada. V řízení se zatím střídám jen s Johnem, ale Radka se už také hlásila, že vystřídá, když bude třeba.
Novinkou oproti minulé dovolené v USA je, že mají na vybavenějších odpočívadlech volný internet přes WiFi, což závisláci, jako třeba já, velmi oceňují :-) Teplota nám pěkně vyšplhala, takže po obědě ukazuje 38 C, zůstáváme tedy nejradši zalezlí v autě a klimatizujeme. Zmrzlina za babku sice trochu osvěžila, ale už se docela těšíme do hor.

 

Cesta moc neutíká, táta studuje mapu, máti nás krmí hláškami a bonbónama s alkoholem (včetně řidiče!!!), já jsem vzadu na samotce se spacáky a Radka vypráví překroucený děj filmu Tanec s vlky. Večer v 8 přijíždíme do kempu Riverview u řeky Thompson, ...

 

… kde jsme ještě ukecali bábu, abychom mohli zaplatit hned a nečekat až v 8 ráno otevřou. Nám by to sice nevadilo si trošku přispat, ale starý děti už by od 5 neměly co dělat a nudily by se.

 

07.06.2011
Vstáváme opět brzy, asi v půl šesté, a to nás ještě staré děti nechaly půl hodinky a přemlouvaly Johna, aby nás nebudil. V noci bylo už trošku chladněji od blízké řeky Thompson a hlavně velký vítr, který však krásně rozfoukal všechny mraky, čili byl ostrý a daleký výhled na hory národního parku Rocky Mountains, které se nacházejí ve výšce od 2600m do 4700m.

 

 

Po stranách nám lemovaly silnici 2-5 metrové závěje sněhu, ...

...občas potůček i přes silnici, a když jsem vystoupali nad 3 km, tak se z potůčku stala kluznice. Krátká procházka na vyhlídku po zledovatělém sněhu nám za silného větru a teplotě téměř na bodu mrazu stačila.

 

Dolů to jde rychle, brzdíme motorem nebo spíše vůbec a za chvíli už je před námi panorama Denveru. Neuběhla ani hodinka a zastavujeme u benzínky pro led, vodu a oběd. Když jsme tam vybalili chleby a šunky, tak k nám přijela vypasená americká rodinka a začala loudit. Já je ale nemilosrdně hovorovou angličtinou s plnou hubou odbyl, že jsme tu na dovolený, že jsme z daleké Evropy a nic fuck nemáme, tak odjeli. Recese si hold vybírá svou daň po celém světě. Během 10 minut se dostáváme do Air Force Academy, nejprestižnější letecké a vojenské školy v Americe, kde nejdříve zastavujeme u vystaveného bombardéru B52...

... a pak jedeme do visitor centra zhlédnout propagační dokument. Následuje prohlídka obrovské kaple, kde se scházejí v jednotlivých patrech protestanti, katolíci, židé i budhisté.

Navečer se ještě vydáváme kus po plánované trase až do kempu Royal Gorge, kde bohužel kvůli nedostatku elektřiny nefunguje bazének. Nadlábli jsme se, osprchovali a po západu slunce zapadli taky, pač ráno zas asi v 6 vyrážíme.

08.06.2011
Tak dnes jsme si přispali, hraboši nás vzbudili až ve čtvrt na sedm a v sedm už jsme byli na cestě do Utahu. První zastavka je na snídani v malém vychlazeném pajzlíku. Dáváme si omelety, máma nechce, pač už v autě vyluxovala koláčky, ale když kus nedojím, tak se po tom neváhá vrhnout, přece se to nevyhodí!!! No ještě že má táta pár pytlíků na blití. Projíždíme prérijní krajinu a míjíme snad 30 kilometrové jezero Blue Mesa, plné rybářských lodiček.

V Black Canyonu, což je hluboký a úzký kaňon řeky Gunnison, kam jsme dorazili kolem poledne, jsme si zastavili na několik vyhlídek a pak jsme se prošli asi 1400 jardů k vyhlídce na nejhlubší místo (více než 800m) a přitom si spálili krky.

 

Pokračovali jsme až do Utahu a večer zakempovali u národního parku Arches, což je místo, kde je nejvíc skalních oblouků a oken na jednom místě. Dokonce jsme se stihli vykoupat v bazénku ještě před západem slunce.

 

 

09.06.2011
Ráno jsme už po 6 zase čilí a na nohou a cestou do NP Arches si dáváme na benzínce snídani. Během celého dopoledne, které nám zabrala prohlídka toho nejzajímavějšího v parku (známý Delicate Arch a nejdelší Landscape Arch - přes 100 m), jsme se pěkně na sluníčku ohřáli a opět trošku připálili.

 

Člověk však v této unikátní červené skalnaté krajině mnoha kamenných oken a mostů úplně zapomíná na únavu, horko nebo puchýře na nohou.

 

 

 

 

Po obědě na parkovišti u visitor centra se přesouváme do dalšího z parků Utahu, a to konkrétně do Capitol Reef, přes který vede naše plánovaná trasa.

 

Park chrání mohutnou vrásku v zemské kůře zvanou Waterpocket Fold, táhnoucí se v délce 160 km mezi centrálním a jižním Utahem. Toto pásmo skal vzniklé před 65 milióny let odhaluje malebný průřez geologickými dějinami. V parku se nachází i dnes již neosídlené pionýrské mormonské město Fruita s historickými stavbami a funkčními ovocnými sady.

Fascinující pohledy na tuto rozvrásněnou krajinu plnou kaňonů a strmých stolových hor nám z paměti jen tak nezmizí, ...

… stejně jako silnice č. 12, kterou jsme se přiblížili k Bryce Canyonu a při které nám všem běhal mráz po zádech a chytaly nás závratě, nicméně popsat to nejde, to se musí vidět. Večer v campu KOA si čteme o historii Mormonů, která se k této oblasti Ameriky váže.

 

10.06.2011
Dnes jsme si krásně přispali a v 8 už jsme vjížděli do Bryce Canyonu, kam to bylo z kempu půl hodinka cesty.

 

 

Projeli jsme asi 3 vyhlídky na krásné barevné "Prachovské" skály ...

 

 

 

 

... a pak sešli pěšky jednu míli ke skalnímu útvaru, který celkem věrohodně kopíruje siluetu královny Victorie.

Nadmořská výška kolem 2.5 km byla na jednu stranu příjemná, protože slunce od rána opět paří, ale na druhou stranu se člověk trochu do kopečka zadýchá. Celý park je nádherně oranžově vybarven a v kombinaci se zelení a blankytnou oblohou vyrývá opět nezapomenutelné vzpomínky, které se těžko do objektivu kamer a foťáků vejdou.

 

Kolem poledne vyrážíme směr Arizona a navigace hlásí příjezd do Antelope Canyonu v půl druhé.

 

Sice to není úplně ideální doba na prohlídku, ale i tak se v tomto celkem nenápadném, ale velice fotogenickém kaňonu s úžasem procházime pod vedením původního obyvatele a průvodce - indiána Navajo.

 

Několik krásných a pozoruhodných fotek a jedeme zpátky zase off roadem po indiánské dálnici 15 mil za hodinu k parkovišti.

 

Hází to s námi jako bychom jeli autem po pražcích železnice, tak snad nevyklepem klíče z kapes a nebo dnešní oběd. Ještě zastavujeme u nedalekého unikátního výhledu na úžasný meandr řeky Colorado ve tvaru podkovy, kterému se říká Horseshoe bend...

 

... a pak už bereme směr Grand Canyon. Dnes byl opět náročný den a asi ani zítra nebude odpočinek.

 

11.06.2011
Tak noc na dnešek byla krutá. Nejdříve se přehnala menší futeř nebo vichřice, takže jsme s hraboši museli držet zevnitř stan, aby ho vítr neodnesl a nepolámal tyčky no a pak k ránu byla pěkná kosa, asi pod nulou, jelikož všude byla námraza a sluníčko ji ještě nestačilo rozmrazit. Vyjeli jsme asi v půl sedmé, teplota 2 C a za hodinku už jsme byli na první vyhlídce do Grand Canyonu.

 

 

Prázdné parkoviště nás ani nepřekvapilo, a tak jsme se alespoň mohli nerušeně kochat a fotit. Ještě několik vyhlídek...

 

 

..., pak návštěva velkého visitor centra a už zas frčíme směr Utah, národní park Zion a loučíme se se slzou v oku s jedním z největších kaňonů světa, který je více než 400 km dlouhý, široký místy i 29 km a jeho hloubka je okolo 1600 m. Nejprve si dáváme odpolední 2 km procházku na úžasnou vyhlídku do parku Zion...

 

... a pak sjedeme dolů k řece Virgin a od infocentra...

 

 

... jedeme kyvadlovou dopravou podél řeky několik mil v kaňonu.

 

Na konci vystupujeme, chvilku se brodíme ve studené řece v sandálích...

 

... a pak jdeme na 3 míle dlouhou procházku, která končí krásným pohledem na bílou skálu s názvem Temple of Sinawava, v indiánském jazyce duch kojota.

 

 

Večer se přesouváme níže, ale kempujeme ješte v Utahu v kempu s bazénkem.

 

12.06.2011
Nestíhám, tak dnes jen ve zkratce. Projeli jsme kolem Las Vegas...

 

... a hurá do Údolí smrti, do vyprahlého, šedého, kamenitého "pekla". Bylo tam jen 37 C tak jsme to bez větších ztrát přežili.

 

 

Pak rychle nahoru do Californie a pár fotek a zastávek u Mono Lake, které vyniká vápencovými útvary, které se tyčí nad jeho hladinu. Tyto zajímavé vápencové věže vznikají pod hladinou jezera. Voda z podzemních pramenů bohatá na vápník probublává nahoru skrze slanou vodu jezera bohatou na uhličitany. Vápník a uhličitany spolu reagují a pod hladinou, tak dochází k postupnému vzniku zajímavých vápencových útvarů, které byly po staletí před lidským zrakem ukryty. Z důvodu nedostatku vody v oblasti Los Angeles byl v roce 1941 dokončen vodovod, který odklonil většinu přítoků jezera. Od té doby hladina jezera klesla téměř o 15 m a vápencové věže spatřily světlo světa.

 

 

A nakonec se přesouváme do rybářského kempu.

 

Vlevo jsou po cestě mohutné zasněžené štíty hor Sierra Nevada, které bohužel nejdou projet, silnice je ještě pod sněhem, čili musíme zítra více na sever, abychom se dostali do Yosemite, do jednoho z nejúžasnějších parků na světě - žulové srdce pohoří Sierra Nevada: hluboká údolí, mohutné skály, vodopády (Yosemitský nejdelší v S.Americe), sekvoje.

 

13.06.2011
Ráno jsme opět čile vyskočili v 6 a z krásného rybářského kempu s výhledem na zasněžené vrcholky hor vyrážíme po objížďce na Yosemite.

 

Silnice na mapě vypadala celkem krátká, ale ve skutečnosti jsme těch 270 km jeli 5 h. V parku je již touto pozdní dobou spousta turistů a tak byl celkem problém zaparkovat na těch nejlepších vyhlídkách a pak dole v kaňonu.

 

Nicméně se nám to s notnou dávkou štěstí povedlo, a tak jsme mohli vzít kyvadlovou autobusovou dopravu a přemístit se na další zajímavé vyhlídky na mohutné až 1000 m vysoké žulové masívy s nádherně bohatými vodopády.

 

Až do pozdního odpoledne jsme se v parku zdrželi a pak odjeli do nedalekého kempu, kde na nás čekalo poslední místečko, sice bez stolu, ale se slevou. Postavíme stany a pak nám šikmoocí sousedé oznámí, že budou grilovat a ať si jeden stan posuneme. Pěkně od plic jsme si v češtině zanadávali, ale nijak více si tím dnešní krásný den nekazili.

 

14.06.2011
Před šestou ráno nás budí jednak hraboši a pak také autoalarm šikmookých sousedů. Opět to bude náročný den, a tak už skoro ze setrvačnosti skládáme samonafukovací matrace, spacáky a jdeme se mýt. Hraboši nám zatím připravili výborný čaj, a tak si ho dáváme s americkým muffynem, což je taková přeslazená minibábovka. Jako jedny z prvních vjíždíme opět do parku Yosemite a míříme do části Mariposa Grove, kde se nacházejí tisícileté obrovské sekvoje.

 

Před gigantickými stromy se nám tají dech.

 

Po delší procházce se vracíme k parkovišti, které se mezitím zaplnilo a turisti nasedají do prvních vláčků, které je vezou po této části parku. Následuje asi hodinová jízda snad tisícem zatáček k výhledu na Yosemite valley zvaném Glacier Point.

 

Tato jedinečná podívaná mnohokrát předčila nače očekávání a dech beroucí pohled na 6 vodopádů a mohutné žulové masívy zůstanou pravděpodobně na prvním místě v žebříčku nejhezčích pohledů.

 

Po obědě již opouštíme park a jedeme na západ k Pacifiku, do kempu, který je sice trochu předražený, ale údajně má být přes silnici moře.

 

 

Takže hned nadšeně bereme plavky, ani nestavíme stany a spěcháme přes tu silnici, pak ještě přes železnici, potom pár set metrů zase po silnici, pak zatáčka a další míle po silnici, konečně pohled na moře, ale ještě to je dolů z kopečka, pak mezi baráky a už už se blížíme, když najednou závora, soukromý pozemek a zákaz vstupu.

 

Div že tam nedali ostnatý drát pod proudem. No tak nás trošku namíchli a jdeme ty 3 kilometry zase zpátky do kempu, příště už nás v Californii nenachytají. U stolu jsme si opravili náladu, dali si rybičky, vysprchovali se a zalomili to opět se západem sluníčka.

 

15.06.2011
Ráno je trochu hmla, což tady poblíž San Francisca není vůbec nic neobvyklého, ale i tak zastavujeme asi po 10 mílích u přístupné pláže, kde si táta dobrovolně a máma nedobrovolně smočili nohy.

 

Teplota kolem 15 C, a tak žádné delší zdržování ani koupání a frčíme do San Francisca. Podél pobřeží po vyhlídkové silnici č. 1 je to asi 40 mil, tak se kocháme pohledy na Pacific. Ve městě jsme si nejdříve vyjeli na vyhlídku, ze které bylo celé San Francisco krásně vidět, mlha zatím skoro zmizela.

 

Druhá zastávka byla za nejznámějším červeným visutým mostem Golden Gate, po kterém se kromě aut ve třech linkách v každém směru procházejí davy turistů a cyklistů.

 

Centrum města nás, smraďochy s minimální zásobou čistých ponožek, moc neláká, a tak nastavujeme nový cíl na navigaci a míříme na sever do Oregonu do kempu nedaleko Crater Lake. Po cestě míjíme sopku Mount Shasta (4317 m).

 

 

Dorazili jsme celkem pozdě, ale ještě za světla jsme postavili stany a ve větru uvařili vodu na polévku. Pak už jen zkontrolovali internety, poslali druhou část deníčku a šli chrnět. Brrrr ráno bude asi kosa.

 

16.06.2011
Tak jsme do rána nezmrzli, ale trochu fryšno bylo, asi 5 C. Celkem rychle jsme se spakovali a zajeli na kafe do McDonalda, tam jim jako na potvoru došlo mléko, a tak jsme čekali asi o 5 minut déle, než obvykle, což nám vedoucí směny vynahradila a dostali jsme grátis Ice Café, tomu říkám správná péče o zákazníka. V plánu na dnešek je Crater Lake, což je pohádkově krásné jezero v sopečném kráteru a zároveň nejhlubší jezero severní Ameriky (655 m) ...

 

... a pak dlouhý přejezd po dálnici č. 5 do státu Washington, co nejblíže národnímu parku Olympic. Cesta je celkem nudná, a tak většina posádky spí a v řízení se více střídáme. Míjíme takzvaný sopečný kruh kaskádového pohoří, který se sestává mimo jiné ze sopky St.Helens, St.Adams, Mnt. Shasta a Mnt. Rainier. Přijíždíme k městu Olympia, kde bereme státní kemp s obrovskou rozlohou a dostatkem míst. Spokojeně po polévce plánujeme zítřejší návštěvu ojedinělého parku Olympic, návštěvu deštného pralesa mírného pásu, koupání v termálních pramenech a výstup na vyhlídku.

 

17.06.2011
Ráno frčíme nejdříve asi 3 hodinky k pláži Ruby Beach, kde se válejí spousty klád a vytvářejí spolu s útesy pozoruhodný pohled na moře.

 

Pokračujeme do nitra parku Olympic, do deštného pralesa. Bohužel, po více než 15 mílích nás a ostatní návštěvníky zastavuje ranger a nedovoluje pokračovat v jízdě kvůli mladým nějakého elka nebo co.

 

Prošli jsme se tedy alespoň k tyrkysově zbarvené ledovcové řece, udělali si u ní picnick a vraceli se trošku zklamaní zase 15 mil na hlavní silnici.

 

Další zastávka nám však spravila náladu - termální léčivé minerální prameny, ve kterých jsme si lebedili skoro hodinku.

Poté ještě kratší zastávka u obrovského jezera Crescent s opět tyrkysovou barvičkou a neuvěřitelně čistou vodou...

... a pak už jedeme do městečka Port Angeles, kde bereme kemp Koa a ještě se rychle rozhodujeme vyjet do hor na překrásnou panoramatickou vyhlídku Hurricane Ridge s pohledem na několik desítek zasněžených hor včetne té nejvyšší, Mount Olympus (2429 m).

Připomíná nám to trochu Norsko. Večer ještě pro benzín a nakoupit něco k jídlu do Walmartu a rychle zpátky, do kempu.

18.06.2011
Ráno nás probouzejí drobné kapky a mrholení, myslím že je to snad poprvé za naši dovolenou, co prší. Ale není to tak hrozné, ve stanu máme ještě sucho. Nastavujeme na navigaci Yellowstone a vyrážíme, cesta bude náročná a moc dlouhá. Hned po hodince jízdy máme první překvapení, pojedeme asi kus cesty trajektem do města Edmonds. Sice to bylo jen 5 mil, ale celkem to s čekáním, naloděním a vyloděním vzalo hodinku. Pokračujeme po dálnici 90 pořád na East a s námi také mohutné mraky, ze kterých hodně často prší.

Projíždíme centrem krásného města Seattle, kde nejsou vůbec zácpy, pak opouštíme stát Washington, přejíždíme kousek Idaho a už jsme v Montaně, v krásném státu plném kopců, hor, jezer, lesů a zeleně. Deer Lodge byl náš cíl, tam jsme našli kemp KOA, kde byla volná chatka pro 5. Sice jsme přijeli až po zavíračce, ale babka nás zmerčila z karavanu a skoro v županu nás ubytovala. Po 14 dnech ve stanu konečně postel, vlastně palanda. Já byl nahoře a stropy nízký, takže jsem si z kempu odvezl jednu bouli na hlavě, ale jinak vše OK. Plán jsme splnili, takže za odměnu polévka Maruchan. Po té dlouhé cestě jsme všichni přiblblí, a tak je to jedna hláška za druhou, máma místo volantu říká řidítka a pak si chce vlézt místo do spacáku do batohu, no hlavně že máme pořád všech 5 pohromadě, teda že nás je všech 5 pohromadě :-)

 

19.06.2011
A pořád prší a prší. Vyrážíme smutně dál, za chvíli je první odbočka na Yellowstone, pak druhá a třetí...stále prší. Nakonec se blíží poslední odbočka, za městem Bozeman, a někdo navrhnul to risknout a zabočit. 1.5 míle před exitem z dálnice tedy hlasujeme, kdo je pro a kdo proti, a nakonec to v poslední chvíli rozhodujeme, John dupne na brzdu a skoro po 2 kolech odbočujeme. Pak nás už za chvíli vítá kamenná vstupní slavobrána do národniho parku, kde jsme strávili před 7 lety 3 měsíce uklízením chatiček. Stavujeme se v Mammoth Hot Springs,...

 

... potom u Grand Prismatic, ...

 

... potom Old Faithful a nakonec u jezera Lake Yellowstone.

Pokračujeme cestou do Cody a hraboši hledají kemp, kde před 4 lety stanovali, byl prý někde u řeky, stromu a skály. Nakonec ho snad identifikovali, a tak můžeme v klidu pokračovat do kempu. Bereme zase chatičku, pač je na obloze dosti smrknuto a je to snad první večer, kdy máme osobní volno a trošku pohodičku. Před spaním ještě pouštíme Bobka (Pavla) a vše na baterie dobíjíme.

 

20.06.2011
Ráno nás probouzí překvapivě sluníčko, nějaké mraky jsou dosti vysoko, tak máme hned radost, že ani tady v Americe nejsou meteorologové neomylní. Jedeme zdlouhavou cestou pořád na východ, jedna silnice přes pohoří Bighorn je zavřená, a tak se bohužel musíme trošku vracet a vzít jinou. Konečně najíždíme na dálnici 90, kde to bude alespoň rychleji utíkat. Pár zastávek máme sice v plánu, ale dobře vážíme